EPR, 9 40'N

hydrotermální průduchy, N. Pacific, N EPR

Kde

N. Pacific, N EPR

Prostředí

mid-ocean ridge

Činnost

active, confirmed

Hloubka

2 572 m

Objeven

1989 Argo I towed video; 1991 submersible Alvin

Poloha

9,650°, -104,260°

Úsek Východopacifického hřbetu kolem 9° 40′ severní šířky leží asi 2 560–2 570 m pod hladinou Tichého oceánu, jen kousek jižně od úseku kolem 9° 50′ s. š. Horké průduchy tu stojí podél okrajů příkopu na vrcholu hřbetu, ale je jich méně než na úseku severně odtud. ^{[1, 2]}

Co to je

Východopacifický hřbet je podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra. Mezi 9° a 10° s. š. se rozevírá asi o 11 cm za rok, což je na středooceánské hřbety velmi rychle. ^[2]

Pole leží na krátkém úseku osy (segmentu) označeném písmenem C, který sahá od 9° 44,8′ k 9° 37,1′ s. š. Na jižním konci se osa hřbetu lomí a příkop na vrcholu hřbetu se posouvá asi o 400 m stranou. ^{[2, 1]}

Na severu úseku protínají dno velké pukliny, široké 5–20 m. Od 9° 43,5′ s. š. k jihu pak vede širší a hlubší příkop na vrcholu hřbetu (osní vrcholová kaldera), asi 150–210 m široký a 15 m hluboký. Láva na povrchu je tu podle odhadu z roku 1991 stará asi 50–100 let. ^[2]

Katalog InterRidge tu uvádí průduchy B, C a H a řadí pole mezi horké, konkrétní nejvyšší teplotu ale neuvádí. Pole leží v mezinárodních vodách. ^[1]

Objev

Průduchy zachytil v roce 1989 vlečený přístroj ARGO I, který kamerami a sonarem prošel 83 km osy hřbetu mezi 9° 09′ a 9° 54′ s. š. Na dno sem pak v roce 1991 sestoupila ponorka Alvin. ^{[1, 2]}

Snímky ukázaly horké průduchy podél okrajů příkopu, méně časté než na úseku B severně odtud; pukliny byly naopak četnější. U 9° 41′ s. š. vyfotografovala kamera v hloubce 2 560 m vyhaslou stavbu ze sirníků kovů, asi 6 m vysokou, srostlou z mnoha menších komínů. ^[2]

Život

Výzkumníci tu podle katalogu InterRidge viděli hustá společenstva živočichů. Podle Haymonové a kolegů živočichové sledují i slabé, rozptýlené prosakování teplé vody, a proto se vyskytují souvisleji než samotné horké průduchy – podél asi 70 % zkoumané osy. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Podle Haymonové a kolegů jsou jednotlivé krátké úseky hřbetu v různých fázích cyklu: po erupci se dno propadne, začne horká činnost, která může trvat až stovky let, a nakonec převládnou pukliny a činnost slábne. Na úseku C je láva podle jejich odhadu starší a pukliny četnější než na sousedním úseku B, kde byly horké průduchy hojné. ^[2]

Studie z roku 2025 v časopise Science Advances zmapovala pomocí samostatně plujícího robota úsek hřbetu mezi 9° 43′ a 9° 57′ s. š., tedy těsně severně od tohoto pole. Našla 448 pravděpodobných hydrotermálních komínů, z nichž víc než polovina leží mimo příkop na ose, a nejméně 27 % z nich je podle měření ve vodě zřejmě činných. Horká voda tedy vyvěrá na mnohem širším pásu dna, než se dříve myslelo. ^[3]

Fakta

Segment

C (9° 44,8′–9° 37,1′ s. š.)

Objev

1989 kamera ARGO I, 1991 ponorka Alvin

Příkop na ose

150–210 m široký, asi 15 m hluboký

Stáří lávy

podle odhadu 50–100 let (1991)

Slovníček

Východopacifický hřbet

podmořské pohoří ve východní části Tichého oceánu, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra

hydrotermální průduch

místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály, které se kolem otvoru srážejí

osní vrcholová kaldera

úzký mělký příkop podél vrcholu rychle se rozevírajícího podmořského hřbetu; vzniká propadem dna, když magma pod ním ustoupí

segment hřbetu

úsek osy podmořského hřbetu oddělený od sousedních ohybem nebo malým bočním posunem osy; nejmenší z nich (tzv. 4. řádu) jsou dlouhé asi 5–15 km

sirníky kovů

minerály, v nichž je kov (železo, měď, zinek) vázaný na síru; srážejí se z horké vody průduchů a stavějí komíny

Zdroje

1. Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – EPR, 9 40'N, PANGAEA (2020)
2. Haymon, R.M., Fornari, D.J., Edwards, M.H., Carbotte, S., Wright, D., Macdonald, K.C. (1991): Hydrothermal vent distribution along the East Pacific Rise crest (9°09'–54'N) and its relationship to magmatic and tectonic processes on fast-spreading mid-ocean ridges. Earth and Planetary Science Letters 104, 513–534, Earth and Planetary Science Letters (plný text v archivu Zenodo), doi:10.1016/0012-821X(91)90226-8 (1991)
3. Wu, J.N., Parnell-Turner, R., Fornari, D.J., Barreyre, T., McDermott, J.M. (2025): Quantifying widespread hydrothermal chimneys on the East Pacific Rise flanks between 9°43′ and 57′N. Science Advances 11(45), eadv0788, Science Advances (abstrakt přes Europe PMC, PMC12594198) (2025)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.