EPR, 9 33'N

hydrotermální průduchy, N. Pacific, N EPR

Kde: N. Pacific, N EPR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 2 574 m
Objeven: 1989 Argo I towed video; 1991 submersible Alvin
Poloha: 9,558°, -104,250°

Pole horkých podmořských pramenů na Východopacifickém hřbetu kolem 9° 33′ severní šířky, asi 2 570 m pod hladinou Tichého oceánu, jižně od známějšího úseku kolem 9° 50′ s. š.. Leží na úseku hřbetu se staršími a rozpraskanými lávami, kde je horkých průduchů málo a mnoho minerálních usazenin už vyhaslo. ^{[2, 1]}

Jak vznikl

Východopacifický hřbet je podmořské pohoří v Tichém oceánu, kde se od sebe vzdalují dvě desky zemské kůry a vzniká nová oceánská kůra. Kolem 9° severní šířky se rozestupuje rychle – podle katalogu InterRidge asi o 103 mm za rok, podle Haymonové a kolegů asi o 11 cm za rok. ^{[2, 1]}

Hřbet je rozdělený na krátké úseky (segmenty) dlouhé 5 až 15 km, oddělené ohyby nebo malými posuny osy. Tento průduch leží na úseku, který Haymonová a kolegové v roce 1991 označili E1 (9° 34,9′–32,7′ s. š.). ^[1]

Jak vypadá úsek E

Celý úsek E (od 9° 34,9′ do 9° 26,1′ s. š.) má podle autorů lávy staré asi 500 až 1 000 let. Ve vrcholové kaldeře – úzké propadlině podél osy hřbetu – je tu vidět rozsáhlé zborcení, jako by magma pod lávovou kůrou ustoupilo, a víc trhlin než na úsecích severněji. Horkých průduchů je tu málo, zato hodně vyhaslých minerálních usazenin podél okrajů kaldery. ^{[1, 2]}

Podle autorů je takový úsek v pozdější fázi cyklu: po erupci a zborcení kaldery se rozběhne hydrotermální činnost, která může trvat až několik set let, a pak s přibývajícími trhlinami slábne. Celý cyklus tu podle nich trvá méně než asi 1 000 let. ^[1]

Objev

Průduchy na tomto úseku zmapoval v listopadu a prosinci 1989 tažený kamerový a sonarový systém ARGO z lodi Thomas Washington, který Haymonová a kolegové vlekli těsně nad dnem po 83 km osy hřbetu mezi 9° 09′ a 9° 54′ s. š. Vědci tak systematicky zmapovali stovky hydrotermálních útvarů. ^{[1, 3]}

Katalog InterRidge uvádí, že se k poli v roce 1991 ponořila ponorka s posádkou Alvin. Pole má dvě místa označená D a E. V záznamech ARGO tu Haymonová a kolegové zaznamenali horké i chladnější vývěry. ^{[2, 1]}

Co o něm dnes víme

Průzkum z roku 1989 ukázal, že téměř všechny horké průduchy leží severně od 9° 27′ s. š., kde je hřbet mělčí než 2 580 m a magmatický krb (zásobník roztaveného magmatu) je méně než 1,7 km pod dnem. Jižněji, kde je hřbet hlubší, horké průduchy skoro chybějí. Hloubka a poloha magmatu tedy podle autorů určují, kde se horké průduchy objeví. ^[1]

Vrcholová kaldera je na úseku E1 široká 150 až 400 m, víc než kdekoli jinde v oblasti, kde je jinak široká obvykle 90 až 150 m. Autoři to vysvětlují tím, že se tu překrývají konce dvou sousedních úseků hřbetu, takže se kaldera v místě překryvu prakticky zdvojnásobila. ^[1]

Fakta

Úsek hřbetu: segment E1 (9° 34,9′–32,7′ s. š.)
Šířka vrcholové kaldery: 150–400 m, nejširší v celé zkoumané oblasti
Stáří láv úseku E: asi 500–1 000 let (odhad z roku 1991)
Objev: 1989 kamerový systém ARGO, 1991 ponorka Alvin

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
středooceánský hřbet: podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují dvě desky zemské kůry a z magmatu vzniká nová oceánská kůra
vrcholová kaldera: úzká protáhlá propadlina na hřbetu, vzniklá zborcením lávové kůry, když magma pod ní ustoupilo
magmatický krb: zásobník roztavené horniny pod dnem; u tohoto hřbetu ho seismická měření zachycují asi 1,5–1,7 km pod dnem
sirníky kovů: sloučeniny kovů (železa, mědi, zinku) se sírou; srážejí se z horké vody a tvoří komíny a kupy

Zdroje

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.