EPR, 9 17'N

hydrotermální průduchy, N. Pacific, N EPR

Kde: N. Pacific, N EPR
Prostředí: mid-ocean ridge
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 2 585 m
Nejvyšší teplota: 388 °C
Objeven: 1989 Argo I towed video
Poloha: 9,280°, -104,217°

Na Východopacifickém hřbetu u 9° 17′ severní šířky, asi 2 585 m pod hladinou Tichého oceánu, objevila v roce 1989 vlečená kamera jediný osamělý černý kuřák bez usazenin a bez živočichů. Tento průduch, nazvaný F, se později zapsal do historie oboru: vědci na něm poprvé pozorovali, jak se jeden průduch změnil z vypouštění horké „páry“ na vypouštění slané solanky. ^{[1, 2, 3]}

Co to je

Východopacifický hřbet je podmořské pohoří, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a z magmatu vzniká nová oceánská kůra. Na úseku mezi 9° a 10° s. š. se dno podle Haymonové a kolegů rozevírá asi o 11 cm za rok, takže patří k rychle se rozevírajícím hřbetům. ^[2]

Místo leží na severním konci krátkého úseku osy (segmentu), který vědci označili písmenem G a který sahá od 9° 17′ k 9° 12′ s. š. Na severní hranici se osa hřbetu ostře lomí: mezi 9° 19′ a 9° 17′ s. š. se celkem posouvá asi o 1,1 km stranou. ^{[2, 1]}

Dno je tu pokryté velmi čerstvou lávou bez puklin, starou podle odhadu méně než 50 let. Chybí tu i úzký příkop podél vrcholu hřbetu (osní vrcholová kaldera), u jehož okrajů jinde v okolí stojí většina horkých průduchů. Z 45 činných horkých průduchů, které na 83 km osy zachytil průzkum vlečenou kamerou ARGO I v roce 1989, stály všechny kromě jednoho nejvýš 20 m od okraje takového příkopu. Hydrotermální průduch – místo, kde ze dna vytéká voda ohřátá v hornině – je tu jen jeden. ^[2]

Pole leží v mezinárodních vodách. Nejvyšší teplota vody, kterou katalog InterRidge uvádí, je 388 °C. ^[1]

Objev

Průduch našel v roce 1989 vlečený přístroj ARGO I, který snímal dno kamerami a sonarem. Výzkumníci jím systematicky prošli 83 km osy hřbetu mezi 9° 09′ a 9° 54′ s. š. a zmapovali stovky hydrotermálních jevů. ^{[1, 2]}

U 9° 16,8′ s. š. viděli jediný černý kuřák, kolem něhož nebyly žádné usazeniny minerálů ani společenstva živočichů. Autoři v roce 1991 usoudili, že jde nejspíš o úplný začátek horké činnosti v místě, kde nedávno proběhla erupce. Hojná společenstva živočichů tu tehdy nepozorovali. ^{[2, 1]}

Co o něm dnes víme

Vědci průduch F navštívili s odběrem vzorků v letech 1991 a 1994. V roce 1991 z něj proudila voda o teplotě 388 °C při tlaku 258 barů – právě na hranici, kde se mořská voda za těchto podmínek začíná vařit a dělit na „páru“ a solanku. Voda obsahovala málo chloridů a jiných rozpuštěných látek, ale hodně plynů. ^[3]

V roce 1994 byl průduch chladnější, 351 °C, a vytékala z něj solanka s asi 1,5krát vyšším obsahem chloridů než mořská voda. Podle autorů studie z roku 1997 je to první popsaný případ, kdy jeden průduch na mořském dně přešel od páry k solance, a to ze stejného komína. ^[3]

Vysvětlení: krátce po erupci uniká na dno nejdřív lehčí pára, zatímco hustší solanka zůstává uložená v oceánské kůře a vytéká až později – tady asi po třech letech. Podle přehledu z roku 2012 se průduch F změnil během nejvýš tří let, kdežto jiným (například průduchu P) to trvalo asi deset let a některé (například Bio 9) tento přechod neudělaly nikdy. ^{[3, 4]}

Fakta

Jediný průduch: F (9° 16,8′ s. š.)
Objev: 1989, vlečená kamera ARGO I
Teplota 1991 → 1994: 388 °C → 351 °C
Slanost 1994: asi 1,5× víc chloridů než mořská voda
Stáří lávy: podle odhadu méně než 50 let (1991)

Slovníček

Východopacifický hřbet: podmořské pohoří ve východní části Tichého oceánu, kde se od sebe vzdalují litosférické desky a vzniká nová oceánská kůra
hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály, které se kolem otvoru srážejí
černý kuřák: komín z minerálů, z něhož proudí velmi horká voda zbarvená drobnými zrnky sirníků kovů do černa
osní vrcholová kaldera: úzký mělký příkop podél vrcholu rychle se rozevírajícího podmořského hřbetu; vzniká propadem dna, když magma pod ním ustoupí
segment hřbetu: úsek osy podmořského hřbetu oddělený od sousedních ohybem nebo malým bočním posunem osy; nejmenší z nich (tzv. 4. řádu) jsou dlouhé asi 5–15 km
solanka: voda s mnohem vyšším obsahem rozpuštěných solí, než má mořská voda
fázová separace: rozdělení horké mořské vody pod dnem na lehčí, málo slanou „páru“ a těžší slanou solanku – podobně jako při vaření

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – EPR, 9 17'N, PANGAEA (2020)
Haymon, R.M., Fornari, D.J., Edwards, M.H., Carbotte, S., Wright, D., Macdonald, K.C. (1991): Hydrothermal vent distribution along the East Pacific Rise crest (9°09'–54'N) and its relationship to magmatic and tectonic processes on fast-spreading mid-ocean ridges. Earth and Planetary Science Letters 104, 513–534, Earth and Planetary Science Letters (plný text v archivu Zenodo), doi:10.1016/0012-821X(91)90226-8 (1991)
Von Damm, K.L., Buttermore, L., Oosting, S., Bray, A., Fornari, D., Lilley, M., Shanks, W.C. (1997): Direct observation of the evolution of a seafloor ‘black smoker’ from vapor to brine. Earth and Planetary Science Letters 149, 101–111, Earth and Planetary Science Letters (záznam USGS Publications Warehouse), doi:10.1016/S0012-821X(97)00059-9 (1997)
Fornari, D.J. et al. (2012): The East Pacific Rise between 9°N and 10°N: Twenty-five years of integrated, multidisciplinary oceanic spreading center studies. Oceanography 25(1), 18–43, Oceanography (The Oceanography Society) (2012)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.