Epi Caldera

hydrotermální průduchy, S. Pacific, New Hebrides Arc

Kde: S. Pacific, New Hebrides Arc
Prostředí: arc volcano
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 320 m
Objeven: 2013 ROV Kiel6000; 1974 sediment samples only; 2001 plume and camera tow (did not confirm activity)
Poloha: -16,687°, 168,400°

Podmořská kaldera u ostrova Epi ve Vanuatu, asi 9 km široká, s několika mladými sopečnými kužely, které v posledních sto letech opakovaně vybuchly. V roce 2013 v ní německá výprava našla v hloubce asi 320 m prameny vlažné vody obklopené bílými povlaky bakterií. ^{[1, 2, 4]}

Co to je

Kaldera leží v moři mezi ostrovy Epi a Lopevi, v sopečném ostrovním oblouku Nových Hebrid. Ten vzniká tam, kde se Australská deska noří pod desku Nových Hebrid. Kaldera je velká propadlina, která vznikne, když se po vyprázdnění magmatického krbu zřítí vrchol sopky. ^{[1, 4]}

Na okraji kaldery stojí tři větší sopečné kužely, Epi A, Epi B a Epi C. Leží v řadě od západu na východ asi 3,5 km od sebe. Katalog InterRidge je spojuje do jediného záznamu „Epi Caldera“. ^{[3, 2, 4]}

Z kuželů vyzdvihli vědci čedič, dacit (světlejší lávu bohatší na křemík) i uzavřeniny gabra. Podobají se lávám sopky Karua u jihovýchodního cípu ostrova Epi. ^[3]

Erupce

Vrchol kužele Epi B, kterému se říká také Cioan, je jen asi 34 m pod hladinou. Největší zaznamenaná erupce celé skupiny přišla v roce 1953: jeden z kuželů se nakrátko vynořil nad hladinu a vory pemzy pokryly asi 1 000 km² moře. Kužel Epi B vybuchl například v letech 1958 a 2004. ^[4]

Erupce z Epi B v únoru 2004 trvala šest dní. Výbuchy slyšeli obyvatelé ostrova Epi a jeden, který prorazil hladinu, zaznamenala rybářská loď. Další erupci potvrdila vanuatská meteorologická a geologická služba v únoru 2023; kolem sopky tehdy vyhlásila zakázanou zónu širokou 10 km. ^[4]

Objev

První stopy horkých pramenů přinesly vzorky usazenin z roku 1974, v nichž byly hydrotermální sloučeniny železa. Australská výprava lodi Franklin v roce 2001 změřila nad Cioanem velkou zvýšenou koncentraci metanu ve vodě. Kamera tažená nad dnem tehdy ukázala pole pemzových balvanů, ryby, korály a místy mléčně zakalenou vodu, ale žádné usazeniny z průduchů. ^[2]

Činné prameny potvrdila až německá loď Sonne při výpravě SO-229 v červenci 2013. Podmořský robot Kiel6000 na prvním ponoru prošel kalderou a narazil na pole vyhaslých komínků z oxidů železa a na zakalenou vodu, jejíž chemické měření ukázalo na hydrotermální původ. ^[1]

Při dalším ponoru 9. července 2013 našel robot v hloubce asi 320 m místa, kde ze dna vytéká voda o teplotě asi 20 °C, tedy asi o 6 °C teplejší než okolní moře. Kolem nich byly bílé povlaky bakterií, vzácněji shluky mušlí a plžů, a také spousta malých komínků a silnější vrstvy oxidů a hydroxidů železa. ^{[1, 2]}

Co o něm dnes víme

Vědce z výpravy SO-229 překvapilo, že prameny jsou v kaldeře vázané spíš na zlomy (tektonické struktury) než na samotné sopečné kužely. Na úpatí a svahu Cioanu přitom viděli rozsáhlá pole pemzy a sopečné pumy; některé velmi čerstvé horniny podle nich možná pocházejí z erupce v roce 2004. ^[1]

Výprava odebrala vzorky téměř ze všech mladých kuželů v kaldeře – hlavně pemzu ryolitového až dacitového složení, ale i andezitovou a čedičovou lávu. Z nich a z nové mapy dna chtějí vědci poskládat sopečnou historii kaldery. ^[1]

Fakta

Potvrzení činnosti: 2013, robot Kiel6000 z lodi Sonne (SO-229)
Teplota vody: asi 20 °C (o 6 °C víc než okolí)
Šířka kaldery: asi 9 km
Kužely: Epi A, Epi B (Cioan), Epi C
Největší erupce: 1953, VEI 3

Slovníček

kaldera: velká propadlina na vrcholu sopky, která vzniká, když se po vyprázdnění magmatického krbu vrchol zřítí
hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; nese rozpuštěné minerály a plyny
ostrovní oblouk: řada sopečných ostrovů nad místem, kde se jedna litosférická deska noří pod druhou
litosférická deska: velký pevný kus zemského povrchu, který se pomalu pohybuje vůči sousedním deskám
pemza: lehká pórovitá sopečná hornina plná bublinek; často plave na vodě
dacit: světlejší sopečná hornina bohatší na křemík než čedič
ryolit: sopečná hornina nejbohatší na křemík, ještě světlejší než dacit
andezit: sopečná hornina se středním obsahem křemíku, mezi čedičem a dacitem
gabro: tmavá hrubozrnná hornina, která vzniká pomalým utuhnutím magmatu hluboko pod povrchem
sopečná puma: kus lávy vymrštěný při výbuchu, který ztuhne ještě za letu
VEI: index sopečné explozivity, stupnice síly výbuchu od 0 do 8

Zdroje

SO229 Wochenbericht 1 a 2 (týdenní zprávy výpravy FS Sonne SO-229 do Vanuatu, červenec 2013), Alfred-Wegener-Institut (repozitář ePIC) (2013)
Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Epi Caldera, PANGAEA (2020)
Greene, H.G., Exon, N.F. (1988): Acoustic stratigraphy and hydrothermal activity within Epi Submarine Caldera, Vanuatu, New Hebrides Arc. Geo-Marine Letters 8(3), 121–129, doi:10.1007/BF02326088, USGS Publications Warehouse (1988)
East Epi (volcano), Wikipedia (anglická)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.