Eolo Seamount

hydrotermální průduchy, Mediterranean, Aeolian Arc, Tyrrhenian Sea

Kde: Mediterranean, Aeolian Arc, Tyrrhenian Sea
Prostředí: arc volcano
Činnost: active, inferred
Hloubka: 800 m
Objeven: 1976 Fe crusts only; 2007 plume only; 2011 ROV Hercules but can not confirm based on Carey et al. (2012)
Poloha: 38,580°, 14,167°

Eolo je podmořská sopka v Tyrhénském moři, součást Liparského oblouku u západního pobřeží jižní Itálie. V roce 2011 na ní výzkumná loď Nautilus našla známky nízkoteplotních hydrotermálních pramenů: jasně žlutooranžové povlaky bakterií v puklinách skal a skupinku živých rournatek. ^{[1, 2]}

Jak vznikl

Jihovýchodní Tyrhénské moře je jedno ze dvou míst Středomoří, kde se dodnes jedna deska noří pod druhou (subdukce) a kde proto vznikají sopky. Oceánská deska pod Jónským mořem se tu zanořuje směrem na západ a postupně ustupuje. Vznikla tak malá zaoblouková pánev a Liparský oblouk se sedmi sopečnými ostrovy, jako jsou Stromboli, Vulcano a Lipari. ^[1]

K oblouku patří i nejméně osm podmořských sopek, které zatím byly prozkoumány jen málo. Eolo je mezi nimi neobvyklá: má složitou stavbu, která může souviset se zhroucením kaldery – propadliny po vyprázdnění magmatického krbu. ^[1]

Objev

Podle katalogu InterRidge se na sopce už v roce 1976 našly železité krusty. V roce 2007 zachytila měření ve vodě nad sopkou chemické stopy, které mohou pocházet z pramenů; na Eolu a dalších sopkách oblouku je odhalila měření sond ve vodním sloupci spolu s rozbory izotopů helia. ^{[2, 1]}

Přístroje měřily i tzv. oxidačně-redukční potenciál vody, který citlivě reaguje na chemické látky z pramenů. Odchylky (−1 až −22 mV) se našly na několika místech, hlavně na stěnách srpkovitého propadu východně od vrcholu, který by mohl být kalderou. ^[2]

Co o něm dnes víme

V září 2011 prozkoumala Eolo a tři další podmořské sopky oblouku výzkumná loď E/V Nautilus s dálkově řízenou ponorkou. Většinu sopky pokrývají usazeniny, což podle vědců ukazuje, že tu v poslední době neprobíhala sopečná činnost. ^{[1, 3]}

Na několika místech ale vědci našli známky hydrotermálního vývěru. V puklinách sopečných skal rostly jasně žlutooranžové bakterie v ploškách velkých desítky centimetrů – podle popisu snímku šlo o místo, kde vytéká voda jen mírně teplá (nízkoteplotní vývěr). Žádná teplota tu ale v dostupných zdrojích uvedena není. ^[1]

Katalog InterRidge vede Eolo jen jako „činné, odvozené“: prameny jsou usuzované z měření a pozorování, ale přímé měření vytékající teplé vody chybí. ^[2]

Život

Na jednom místě narazila posádka lodi Nautilus na malou skupinu živých rournatek kolem drobného výchozu skal pokrytých krustou manganu. Krátké video rournatek z ponoru 15. září 2011 je na webu Nautilus Live. ^{[1, 3]}

Fakta

Jiná označení: Eolio, Eolo Volcano
První stopy: 1976 železité krusty, 2007 oblak ve vodě
Průzkum ponorkou: září 2011, E/V Nautilus
Život: žlutooranžové bakterie, rournatky

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem
subdukce: zasouvání jedné litosférické desky pod druhou; nad ní vznikají řetězy sopek
zaoblouková pánev: oblast za řetězem sopek nad subdukcí, kde se zemská kůra roztahuje
kaldera: velká propadlina, která vznikne, když se zhroutí povrch nad vyprázdněným magmatickým krbem
izotopy helia: formy helia s různou hmotností; vyšší podíl helia-3 ve vodě prozrazuje látky z magmatu a pláště
oxidačně-redukční potenciál: veličina, která ukazuje, zda voda obsahuje látky ochotné předávat elektrony (např. sirovodík z pramenů); měří se v milivoltech
rournatky: mořští červi, kteří žijí v trubicích a u průduchů se živí s pomocí bakterií

Zdroje

Carey, S.N., Bell, K.L.C., Rosi, M., Marani, M., Nomikou, P., Walker, S.L., Faure, K., Kelly, J. (2012): Submarine Volcanoes of the Aeolian Arc, Tyrrhenian Sea. In: New Frontiers in Ocean Exploration: The E/V Nautilus 2011 Field Season. Oceanography 25(1), supplement, 32–33, Oceanography (The Oceanography Society) (2012)
Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Eolo Seamount (s citacemi Walker et al. 2011, Lupton et al. 2008 a Carey et al. 2012), PANGAEA (2020)
Eolo Volcano Tubeworms – Dive Highlights (15. 9. 2011), Ocean Exploration Trust (Nautilus Live) (2011)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.