Capo Miseno, Gulf of Naples

hydrotermální průduchy, Mediterranean, Coastal Italy

Kde: Mediterranean, Coastal Italy
Prostředí: other
Činnost: active, confirmed
Hloubka: 20 m
Objeven: 1982 or earlier, likely by SCUBA
Poloha: 40,783°, 14,083°

Mělké podmořské horké prameny a výrony plynů v Pozzuolském zálivu u Neapole, uvnitř velké sopečné kaldery Campi Flegrei (Flegrejská pole). Jsou jen pár metrů až asi 20 m pod hladinou – u jednoho z nich stojí na dně římské sloupy z 1. století př. n. l. – a z průduchu u Lucrina pochází mikrob, který se stal modelovým organismem laboratorního výzkumu. ^{[1, 2, 4, 5]}

Co to je

Katalog InterRidge vede pod jménem mysu Capo Miseno činné hydrotermální průduchy (místa, kde ze dna vytéká voda ohřátá horkou horninou) v Pozzuolském zálivu a u Lucrina. Leží v hloubce od 0 do asi 20 m, takže se k nim dá dostat s potápěčskou výstrojí. Katalog uvádí, že byly známé nejpozději v roce 1982. ^{[1, 2]}

Při průzkumu plynů v zálivu našli vědci (Vaselli a kolegové, 2011) nejméně pět podmořských polí s výrony plynů: Mar Morto, Mercato Ittico, Erculanea, Nisida a Fumose. Nejteplejší z nich je Fumose s 93 °C. ^[3]

Jak vznikl

Campi Flegrei je kaldera – velká propadlina po mohutných výbuchových erupcích – široká 13 km. Zasahuje do části Neapole a na jihu pokračuje pod hladinu Pozzuolského zálivu. Vznikla po dvou obrovských erupcích asi před 36 000 a 15 000 lety; potom tu následovala řada erupcí z mnoha rozptýlených míst na souši i pod mořem. ^[4]

Poslední erupce byly v roce 1158 v kráteru Solfatara a v roce 1538, kdy během ní vyrostl kužel Monte Nuovo. Půda se tu od římských dob střídavě zvedá a klesá, čemu se říká bradyseismus. ^[4]

Autoři této studie už v jejím názvu vyvozují ze složení plynů, že podmořské výrony a výrony na souši (třeba v Solfataře) mají společný hydrotermálně-magmatický zdroj: zásobník horké podzemní vody, do kterého pronikají plyny z magmatu. U plynů ze Solfatary a Pisciarelli ukazuje poměr izotopů helia, že jejich část pochází ze zemského pláště. ^[3]

Secca delle Fumose

Největší podmořský výron plynů v kaldeře je Secca delle Fumose v severozápadní části Pozzuolského zálivu, asi 800 m od pobřeží. Zabírá asi 0,14 km². Na dně v hloubce kolem 12 m tu stojí skupina sloupů z římské doby (1. století př. n. l.), asi 7 m vysokých; leží v podmořském archeologickém parku Baia. ^[2]

Tým Luigie Donnarummy tu v listopadu 2016 odebral potápěním vzorky dna. U „gejzíru“ v hloubce 10 m měla vytékající voda asi 80 °C a kolem byly žluté usazeniny síry. Na jiném místě ve 14 m pokrýval dno bílý povlak mikrobů a usazeniny měly v průměru asi 37,5 °C a byly kyselejší než okolí. ^[2]

Studie z roku 2019 byla podle autorů první, která zkoumala drobné živočichy dna u mělkých průduchů Campi Flegrei. Napočítali celkem 164 druhů a skupin, ale přímo u průduchů jich bylo mnohem méně než o 100 m dál. Na bílém místě žilo jen asi 9 druhů, hlavně odolný plž Tritia cuvierii a mnohoštětinatec Capitella capitata. U „gejzíru“ nenašli žádné živočichy, kteří by byli vázaní jen na průduchy. ^[2]

Mikrob pro laboratoře

Z podmořského průduchu u Lucrina pochází podle katalogu InterRidge archeon (jednobuněčný mikroorganismus podobný bakteriím) Thermococcus litoralis. Je to hypertermofil, tedy mikrob, kterému se daří ve velmi horké vodě. Jeho kmen NS-C byl izolován v roce 1985. ^{[1, 5]}

Thermococcus litoralis se stal jedním ze základních modelových organismů pro výzkum archeí: vědci na něm studují například kopírování DNA, látkovou výměnu a biokatalýzu (využití enzymů k chemickým reakcím). Z tohoto mikrobu pochází i gen enzymu Vent DNA polymeráza (enzym, který kopíruje DNA). ^{[5, 1]}

Nebezpečí

Pod zálivem i pod okolními městy pokračuje neklid kaldery. V roce 2025 tu dvakrát udeřilo zemětřesení o síle 4,6. Dne 21. května 2026 přišlo další o síle 4,4 s ohniskem asi 3 km hluboko, asi 5 km jižně od Pozzuoli; bylo silně cítit v celé Neapoli a starostové okolních obcí (např. Bacoli, Pozzuoli a Quarto) nechali zavřít školy. ^[6]

Fakta

Sopka: kaldera Campi Flegrei (poslední erupce 1538, Monte Nuovo)
Největší podmořský výron: Secca delle Fumose, asi 0,14 km², hloubka kolem 12 m
Nejvyšší teplota: 93 °C (Fumose)
Známý mikrob: Thermococcus litoralis (enzym Vent DNA polymeráza)
Objev: nejpozději 1982, nejspíš potápěči

Slovníček

hydrotermální průduch: místo na mořském dně, kde vytéká voda ohřátá horkou horninou pod dnem; často s ní unikají plyny
kaldera: velká kotlina vzniklá propadem povrchu po vyprázdnění magmatického krbu při mohutné erupci
bradyseismus: pomalé zvedání a klesání zemského povrchu nad sopkou, typické pro Campi Flegrei
fumarola: otvor, ze kterého unikají horké sopečné plyny a pára
archeon: jednobuněčný mikroorganismus bez buněčného jádra, podobný bakteriím, ale tvořící samostatnou větev života
DNA polymeráza: enzym, který podle předlohy vyrábí kopie DNA; v laboratořích se používá k namnožení DNA
hypertermofil: mikroorganismus, který nejlépe roste při velmi vysokých teplotách, často nad 80 °C

Zdroje

Beaulieu, S.E., Szafrański, K.M. (2020): InterRidge Global Database of Active Submarine Hydrothermal Vent Fields, Version 3.4 – Capo Miseno, Gulf of Naples, PANGAEA (2020)
Donnarumma, L. et al. (2019): Environmental and Benthic Community Patterns of the Shallow Hydrothermal Area of Secca Delle Fumose (Baia, Naples, Italy). Frontiers in Marine Science 6, 685, doi:10.3389/fmars.2019.00685, Frontiers in Marine Science (2019)
Vaselli, O., Tassi, F., Caprai, A. (2011): Submarine and inland gas discharges from the Campi Flegrei (southern Italy) and the Pozzuoli Bay: geochemical clues for a common hydrothermal-magmatic source. Procedia Earth and Planetary Science, Procedia Earth and Planetary Science (záznam CNR) (2011)
Campi Flegrei – Global Volcanism Program, Volcanoes of the World, Smithsonian Global Volcanism Program
Gardner, A.F., Kumar, S., Perler, F.B. (2012): Genome sequence of the model hyperthermophilic archaeon Thermococcus litoralis NS-C. Journal of Bacteriology 194(9), 2375–2376, doi:10.1128/JB.00123-12, Journal of Bacteriology (abstrakt přes Europe PMC) (2012)
Terremoto ai Campi Flegrei (21. 5. 2026), L'Espresso (2026)

Text sestaven 2026-10-31, ověřen 2026-10-31.

Údaje o průduchu: InterRidge Vents Database v3.4 (CC BY-NC-SA 4.0). Další sopky a průduchy.